Můj příběh

foto blog

Dřív by mě ani nenapadlo, že lze spojit s prací to, co mě nejvíce naplňuje, u čeho se dokážu uvolnit, přestat vnímat svět kolem sebe, projevit svou pravou stránku nespoutané uličnice, která bere život jako hru, zábavu. 

Díky tanci jsem získala sebevědomí, spoustu nových přátel, kteří jsou nedílnou součástí mého života, nezávislost, svobodu ve všech směrech – ta je pro mě velmi důležitá, možnost cestovat a poznávat svět, moře času pro sebe, své blízké a koníčky a v neposlední řadě také spoustu životních zkušeností. 

Není snad tohle smyslem života…? Žít naplno a užít si ho!!!

Ale vždycky to tak nebylo…

Jako studentka jsem se chtěla osamostatnit a dokázat okolí a sama sobě, že se umím o sebe postarat. Přece vím vše nejlíp a ti doma mi nerozumí, snaží se mi přistříhávat křídla. Vyletím z hnízda, při studiu jsem nucená si najít zaměstnání ve fast foodu… a tady začínám vnímat, že zase tak nejlíp jsem to nevěděla.

Škola zabrala významnou část dne, cestou ze školy jsem se stavila v obchodě doplnit zásoby do ledničky. Pak rychle spěchat do práce, ať odpracuji alespoň 4 hodiny. Večer jsem se doslova doplazila domů a tím můj maratón nekončil. Rychle vybalit nákup, uvařit něco na dva dny, připravit se do školy–upřímně, moc jsem tomu nedala, sprcha a konečně postel. Prostor na osobní život jako zajít se pobavit ven s přáteli, dopřát si nějaký ten luxus formou večeře v restauraci, masáž či někam na výlet, byl velmi omezený. A to jak z časového, tak finančního hlediska. 

O prázdninách jsem nastoupila do práce na plnou pracovní dobu, ale i přesto jsem si musela najít druhou práci výpomoc na diskotéce.

A tady to začíná… ☺

Zde jsem poprvé spatřila gogo tanečnice! Úplně mě okouzlily. Pohled na ně ve mně vyvolal trochu závisti a touhu poznat, co se skrývá za jejich životním stylem. Vypadaly veselé, tak bezstarostné. Že si užívají život. Žijí naplno! Měly nádherné kostýmy, dokonalý make-up. Nemohla jsem z nich oči spustit. Přála jsem si být jako ony!

Když se mi naskytla možnost začít také tancovat, neváhala jsem a skočila jsem po příležitosti. Ze začátku jsem se strašně bála, vždyť jsem maximálně tančila na diskotéce. Teď budu středem pozornosti! Tolik očí bude na mě koukat. První večer jsem si musela dát jeden drinčík na kuráž. Prvních 10 minut jsem se cítila nesvá, ale čím déle jsem byla v práci, tím lépe a sebejistěji jsem se cítila. I mé pohyby se každým dalším večerem zdokonalovaly. Něco jsem odkoukala, něco jsem si přizpůsobila k mému atypickému stylu tance. ☺

Velice rychle jsem přišla na to, že mé předchozí brigády již nebudu potřebovat. Oproti předchozím brigádám jsem nemusela trávit veškerý volný čas v práci. Školu jsem úspěšně dokončila maturitou. Najednou jsem měla spoustu času. 🙂 Rodiče zrovna neoplývali radostí, možná byli i zklamaní, když jsem přišla domu s tím, že tancuji. Na to jsem přece nestudovala, aby jsem se někde kroutila po nocích. Byli toho názoru, že bych si měla najít pořádnou „normální“ práci. Ta má je maximálně vhodná pro studentky. Nakonec jsem se vrátila zpět do školních lavic. Začala jsem studovat na VŠ a všichni jsme byli spokojeni. Tedy aspoň já! Slíbila jsem, že až dokončím VŠ, najdu si adekvátní práci. 

Časem mi ČR začala být malá, toužila jsem vidět a zažít víc. Narazila jsem na agenturu, která zprostředkovávala práci pro tanečnice v klubech po různých koutech světa. Po pár formalitách jsem si vybrala destinace, které mě lákaly a vyrazila jsem za dobrodružstvím. Nejen, že jsem poznala spoustu přátel z různých koutů světa, měla jsem také možnost spojit svou  práci s cestováním a tím si rozšířit své obzory. Naučila jsem se konečně anglicky a to velmi rychle. Myslím, že by se paní učitelka angličtiny nestačila divit. ☺

Celkem třikrát jsem měla možnost spolupracovat s agenturami a ne jen z ČR. Některé se k dívkám chovají jako ke strojům na peníze. To byla moje první zkušenost s agenturou… Nic je nezajímá, problémy neexistují, s ničím nepomůžou, nemůžete si dovolit ani onemocnět.Velice rychle jsem věděla, že naše spolupráce nebude mít dlouhého trvání. Naštěstí po této děsivé zkušenosti mám o dost příjemnější zkušenost, ale i přesto jsem pořád pociťovala, že mi něco schází, že to ještě není ono.

S přibývajícími zkušenostmi a kontakty rostlo sebevědomí i touha se osamostatnit a posunout to dobrodrůžo ještě dál. S kamarádkou, se kterou jsme se seznámily na jedné z našich cest, jsme podnikly další cesty již bez agentury. To byl opravdu významný krok, který nám hodně dal a posunul o velký kus dál v našich životech.  Záměrně jsem své studium natahovala jak jen to bylo možné. Práce tanečnice mě bavila, byla to jedna velká dovolená plná radosti a zábavy!  A představa, že půjdu do „normální“ práce mě dost děsila.

Popření své vlastní identity

No což, nastal čas nastoupit do „normální“ práce. Ze začátku to šlo slibně. Našla jsem práci, která se mi líbila a i mě bavila. Zaslala jsem motivační dopis spolu s životopisem a děj se vůle boží. Během pár dní si mě pozvali na přijímací pohovor, kde nám byly sděleny informace, co se týče platu, bonusu, školení, pracovní doby a přesčasu a v neposlední řadě integrace na pracovišti. Následující den mi volali, že jsem přijata, a zeptali se mě, kdy mohu nastoupit. Nastoupila jsem následující pondělí a hned druhý den se dříve řečené informace začaly dosti rozcházet. Došlo na přidělování klientů, ke kterému mělo dojít až následující týden. První týden jsme měli pouze absolvovat školení, náslechy, seznámit se s programy atd.

Základní složka platového ohodnocení, ke kterému měly být přičteny bonusy byla změněna. Říkala jsem si: ,,Nebuď tak skeptická, třeba to jen hrozivě vypadá’’. Práce mě bavila, ale jelikož jsem pořádně nevěděla co a jak, nestíhala jsem. Každý den mi přibývali noví klienti, byla jsem zavalená prací, že mnohdy pro splnění úkolu nestačila ani pracovní doba. Aby jsem se z toho nezbláznila, zůstávala jsem v práci přes čas (někdy i do 22 h.), ale ten samozřejmě není zaplacen. Jak jinak! Dodělávala jsem jen resty, žádná práce navíc. 

Když jsem žádala svou nadřízenou o radu jak zrychlit tvoření nabídek pro zákazníka, jen pokrčila rameny. Jen se v tom vykoupej… Pracovní dobu od 9-18 h. s hodinovou pauzou na oběd, jsem ze začátku vnímala pozitivně, tedy jen do doby, kdy jsem potřebovala vyřídit běžné věci, jako je úřad, pojišťovna, pošta atd. Mnohdy jsem to musela řešit místo oběda nebo si na to vzít neplacené volno. Domu jsem přišla doslova vyšťavená, něco jsem snědla a padla jsem do postele. Kam se poděl můj osobní život?!? Kam zmizel, kde se vytratil?!? Prostě nebyl!

Čím déle jsem v dané firmě byla, přicházela jsem na to, že tam nejsem šťastná. Když přišla první výplata, nevěřila jsem vlastním očím! To byl výsměch! Svůj čas jsem se snažila měnit za peníze, ale tohle nebylo ani zdaleka to, co jsem očekávala. Velice rychle jsem si uvědomila, že tento systém mě vůbec nemotivuje, že tímto směrem nechci vést svůj život a tady rozhodně svůj čas trávit nebudu!

Na druhou stranu říkám „velké díky“ i za tyto zkušenosti a hlavně uvědomění si, že tento systém je pro mne zcela nevyhovující, co jsou mé priority a jakým směrem chci, aby se můj život ubíral.  Obdivuji všechny, kteří jsou schopni fungovat ve výše zmíněném systému. Těžko to pochopí ten, kdo nezažije i mou perspektivu.

Je čas posunout se zase o kousek dál…

Díky tomu vznikla myšlenka založit “Martina’s Agency”, která je zaměřená na začínající tanečnice a hostesky, samozřejmě i zkušené tanečnice a hostesky mají u nás dveře otevřené. Jsem si plně vědoma s čím se potýkají tanečnice, co přesně obnáší obouvat taneční boty. Z těchto důvodů prostřednictvím agentury předáváme své zkušenosti pomocí promyšleného systému školení a tím pomáháme všem našim tanečnicím a hosteskám v rozletu za svobodou a dobrodružstvím.

Služby naší agentury sahají až za hranice představivosti ostatních agentur a jsou zaměřeny tam, kde jsem já osobně vnímala nedostatky, když jsem sama přes podobné agentury jezdila pracovat do zahraničí.

2 komentáře u „Můj příběh“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *