Předsudky a fámy hýbou světem od nepaměti
Až zaslechneš, že tvoji známí nebo rodina říkají nesmysly, schválně se zeptej, odkud zmiňované informace ví. Ať už se jedná o cokoliv. Říkat nepravosti a být negativně zahledění je hrozně banální. Nechceme jen tak tlachat a tak se podívejme i na vědeckou teorii. Slovo předsudek, odvozené od latinského slova praejudicium se významově proměňuje. Ve starověku praejudicium znamenalo precedent – úsudek, který se opíral o dřívější rozhodnutí a zkušenosti. Později, v angličtině, dostal tento výraz význam úsudku, který si člověk vytvoří dřív, než náležitě prozkoumá a zváží fakta – úsudku předčasného, ukvapeného. Nakonec dostal výraz také dnešní emocionální nádech přízně či nepřízně, který takový předčasný, a nepodložený úsudek provází (Allport 2004: 38). Zkrátka a jasně – předsudek dnes znamená smýšlet o ostatních špatně bez náležitého opodstatnění. Časy se mění a trh práce s ním. To, že dříve před muži tancovaly jenom lehké děvy, už dnes nic neznamená.
Stereotypy do pravdy převlečené
Slyšela jsi někdy o sociálním stereotypu? Je to souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo tělesných charakteristikách celé skupiny lidí. Jejich používání umožňuje rychlé zpracování a uložení informací. ,,Tancuješ někde nahá? No tak to jsi asi kurva,” – přesně takhle sociální stereotypy fungují. Jasně, tyhle zvěsti pramení z pravdivého základu. ,,Jedna” povolnější tanečnice ale nemůže být metrem pro všechny ostatní. V dnešní době už ne. Žijeme v čase zdánlivě otevřených informací a možností. Netvrdíme, že je naše práce normální, každopádně je ale velmi svobodná. Můžeme být slušné, ale nechtít být zajaté v korporátu. Můžeme být solidní, ale nesouhlasit s nízkou mzdou v obyčejné práci. Můžeme být jakékoliv chceme a to je na moderním západním světě osvobozující. Posuzování toho, co je dobré, správné, slušné apod. je velmi individuální. Klíčem ke spokojenému životu je být v souladu s vlastním přesvědčením. Vlastní pravda nás samotných by měla být to nejdůležitější.
Dvojí metr na nahotu
Člověk se narodil nahý, Ježíš má mnohdy jen roucho přes přirození, antické sochy i obrazy by o nahotě mohly vyprávět. Je to normální a naprosto v pořádku. Neexistuje pláž, kde bys nenašla nějakou dívku nahoře bez. Je tohle taky normální? Opět záleží na úhlu pohledu. Proč se ale mají malé děti dívat na poprsí neznámých dám a stejně tak dospělí, kterým se cizí nahota nelíbí? Kapitolou samostatnou jsou návštěvy lékařů, kteří s nahými lidskými těli přicházejí každodenně do styku a nikdo to nepovažuje za zvrhlé. Kluby jsou přístupné od 18+. Vstupují do nich pouze osoby plnoleté a seznámené s tím, co je na místě čeká. Vše podle pravidel a v rámci stanovených mezí. Je tanečnice neslušná/špatná jenom proto, že má odlišný názor na nahotu? I topless tanec může být umění a i práce v nočních hodinách může být solidní. Není nic špatného na jiném vnímání. I když tomu okolí nerozumí, pokud nám práce přináší uspokojení, není co řešit. Radost a nezávislost u každého pramení z něčeho jiného. My v sobě narozdíl od ostatních tyhle potěšení reálně nacházíme.
Co člověk, to jiná potřeba a zájem
Nikdo není špatný jen proto, že se v něčem odlišuje. Důležité je svým jednáním nikomu neubližovat. Někdo je hetero, jiný je gay, další má jiné vyznání a třetí zase úplně odlišné zájmy. Uvnitř jsou tito lidé většinou úplně stejní a normální jako my. Ehm, co je vlastně normální? Normálnost vlastně neexistuje. Bylo by na světě krásně, kdyby si každý hleděl svých chyb a odlišností a o druhé se nestaral. Musíme se však smířit s tím, že lidé budou vždy raději řešit ostatní. Je to jednodušší. A když někdo říká, že taková tanečnice je třeba horší matkou pro své děti? A kdo ví, jaké jsou ke svým dětem doktorky, učitelky nebo pokladní? Mezi všemi skupinami jsou lidé dobří i zlí. Ti, co mluví o druzích, jsou častokrát ještě horší než oni samotní. Mezi námi je spousta profesionálek a mravně silných žen. Samy jsme pořád takové a v reálném styku by do nás nikdo neřekl, čím se živíme. Ne všechny na sebe poutáváme pozornost, nosíme výrazný makeup nebo jsme vyzývavě oblečené… Každá jsme svá, ale nutně nemusíme být o nic horší, než jiná. Některé si touto prací vyděláváme při studiu, jiné chceme od života víc a vnímáme to jako práci na přechodnou dobu. Co člověk, to jiný příběh.
Nemá smysl každého přesvědčovat, aby byl tolerantní, otevřený a myslel v reálných mezích. Chceme dát ovšem podnět se nad tímto tématem zamyslet. Naší misí je ukazovat jiný pohled na věc alespoň co se našeho povolání týká. Jaký názor máte na práci tanečnic vy? A s jakými reakcemi jste se setkali v okolí? Budeme rády za všechny komentáře.
